Být nemocen znamená, že člověk vypadne ze svého zavedeného řádu. Nežije v souladu s univerzálními zákony a hlavně sám se sebou. V současné době jsme svědky neuvěřitelného technického vývoje medicíny, kdy za lékaře operují roboti, a na straně druhé nemocných stále přibývá a celé léčení je stále dražší. Lékaři pouze potlačují projevy nemocí na určité části těla, jenže při každém potlačení těchto symptomů dochází k efektu projevení symptomů v rovině jiné nebo též v jiné části těla. S další chorobou se pacient odebere k jinému specialistovi a ten udělá to samé.

Nemoci jsou pouze nositeli informace, nutí k otázkám a k jejich zodpovězení, nutí člověka seznámit se s dosud nepřijatou skutečností. Víte, lékařská péče má své veliké opodstatnění v nutných zásazích, zachraňujících život či u akutně probíhajících onemocnění, kdy už není pro člověka čas na sebereflexi. Troufám si však tvrdit, že s léčením přesto nemá nic společného.

Všichni z nás si při jakémkoliv onemocnění v nejhlubším nitru uvědomujeme, že nemoc musí mít něco společného s námi, že to není jen špatnou, nahodilou funkcí některého systému těla. Pokuste se brát nemoc jako svého partnera a rádce na cestě k vaší osobní evoluci a ne jako nepřítele, proti kterému je potřeba bojovat. Jak už jsem mnohokrát řekla, i v této analogii platí, že tlak způsobuje jen o to vyšší protitlak a boj provokuje u protihráče zase jen boj a agresi. Kdo nemoc skutečně pochopí, nemůže už nikdy mluvit o „boji proti nemoci“.

A tady bych chtěla zmínit ještě jeden postřeh. Úplně každý z nás se dostane k takovému lékaři či léčiteli nebo terapeutovi, kterého si sám zaslouží, se kterým má afinitu. To znamená, že pokud sami nechceme přijmout odpovědnost za svůj problém, pravděpodobně půjdeme za klasickým lékařem a svým očekáváním si pěstujeme takovou medicínu, jakou ji dnes máme. Takže i tady platí, že lékař potlačuje chemickými a mechanickými prostředky naše symptomy a ty se stávají silnějšími v jiných rovinách jen proto, že my sami tomu tak chceme. Nelze tedy změnit medicínu, ale pouze pacienty.

Léčení není ve skutečnosti otázkou stále lepších diagnostických metod, technického vybavení ani chemie. Léčení se odehrává mimo hmotnou rovinu. Léčení je zasvěcení a týká se dimenzí, které vědecká medicína dosud nezačleňuje do své běžné praxe. Nemoc činí člověka schopného vyléčení – ale musí jí projít, ne ji obejít a zatlačit. Při nemoci je nemocným vždy člověk, nikdy ne hmota. Chceme-li se uzdravit, musíme si rozšířit vědomí, což jde ruku v ruce i s přítokem informací. Fixování názorů každý rozvoj zamezuje. Názory, jichž se člověk nechce vzdát, znamenají ustrnutí.