Byli jsme postaveni na tento svět, abychom prošli školou, která je určená jenom pro nás. Nikdo nám nemůže říci, jaké lekce jsou zrovna ty naše. Přijít na to je součástí naší osobní pouti. Na své životní cestě můžeme těch věcí, s nimiž se musíme utkat, dostat hodně anebo třeba jen málo. Nikdy nám ale není naloženo víc, než dokážeme zvládnout.

Když čelíme tomu nejhoršímu, co se může v dané situaci stát, rosteme. Nastane-li ta nejhorší možná konstelace vnějších okolností, máme šanci odhalit to nejlepší v sobě. Objevíme-li skutečný smysl těchto lekcí, dospějeme také ke šťastnému a smysluplnému životu. Životu, který nebude dokonalý, ale bude opravdový, autentický.

Chceme-li překonat polaritu, musíme nejprve odstranit předěl mezi „duchovními cvičeními„ a „normálním životem„. Jinak duchovno degradujeme na hobby. Na dost nebezpečnou cestu se vydávají ti, kteří pohrdají vším, co náleží do oblasti pozemské, materiální a pečlivě se tomu vyhýbají jako něčemu nečistému, temnému a špinavému. A obracejí se ke všemu nebeskému a čistému. Je to znamením, že se dotyčný pokouší uniknout ze situace, kterou nezvládá.

Někteří lidé si odmítají připustit temnou stránku sebe samých a trvají na tom, že nějakých silně negativních myšlenek nebo činů prostě nejsou schopni. Je však zcela zásadní, abychom si svou schopnost být negativní dokázali připustit. Když to uděláme, můžeme s ní začít něco dělat a zbavit se jí. Neznamená to, že bychom jako bytosti, jimiž jsme uvnitř, byli špatní. Znamená to, že nosíme masku, kterou jsme zatím nerozpoznali. Skutečnost přichází k našemu vědomí rozštěpena na polarity. Člověk se cítí obklopen samými protiklady – v hloubi duše má touhu po jednotě.

Sebepoznání se učíme poznáním světa kolem sebe. Vlastní vědomou přeměnou postupně docházíme k tomu, co ve vnějším světě chceme vnímat a zažívat. Svět nám odráží, jak na tom právě jsme. Vlastní rodina, přátelé a lidé, s kterými jsme nejvíce každodenně propojeni nám o našem osobním stavu prozrazují nejvíce.  A nezapomeňte, že výsledky změn nejsou vidět ve hmotě hned, tam je třeba trpělivost. Abyste se v zrcadle viděla štíhlá, také musíte nejprve zatnout zuby, obrnit se silnou vůlí a pár měsíců upravit stravu a pohybový režim. Nejlépe je podstupovat tuto cestu vlastního „léčení“ s někým naprosto nezávislým.

Ráda bych vás z hloubi srdce podnítila, abyste sami zjistili, který přístup na duchovní cestě je vám blízký. Nepřeskakujte od cesty k cestě, od jednoho semináře k druhému. Používejte při svém hledání co nejvíc soudnosti. Duchovní cesta nebo životní cesta, chcete-li, vyžaduje víc inteligence, víc střízlivého pochopení a jemnější schopnost rozlišovat, než kterýkoli jiný obor, protože v sázce je nejvyšší pravda. Používejte v každém okamžiku svého zdravého rozumu. Jedna věc je totiž cestou poznání se vydat a docela jiná pak nalézt v sobě trpělivost a vytrvalost, moudrost, odvahu a pokoru pokračovat po ní až do konce. Není vůbec jednoduché přiznávat si své chyby a pokoušet se měnit a kultivovat své polarity co nejblíže středu.

Nepodléhejte překážkám a potížím. Grof je nazval krize spirituálního vývoje a věděl, o čem mluví. Jsou to vlastně jen dětinské emoce ega. Často jsem smutná z toho, když se musím dívat, jak mnoho lidí s nadšením a sliby přijme vědomé bytí, jen aby poté, kdy vzniknou nejmenší nevyhnutelné překážky, ztratili odvahu a vpotáceli se zpět do starých zvyků, a tak promrhají léta nebo i celý život. A přitom toto vědomé odhodlání je jedinou cestou k uzdravení a to i fyzickému.