Celý vesmír není ničím jiným, než změnou, činností a procesem, plynutím, jež je základem všeho. A proto logicky připoutanost k věcem nebo lidem je zdrojem všech našich problémů. Nestálost pro nás znamená často úzkost, protože i když si všichni uvědomujeme, že život je o změnách a všechny formy, které nyní existují, jednou nebudou, troufám si tvrdit, že není nikdo mezi námi, kdo by se zoufale nedržel možná ani ne tak věcí, ale hlavně lidí. Představa, že naši nejmilovanější včetně nás, jednou odejdou, v nás vyvolává nepředstavitelnou bolest, a proto se tyto pocity moc nedávají najevo a každý je rychle vytěsňuje s tím, že když už to tak je, tak na to raději nemyslet. Přitom naučit se žít ve skutečnosti znamená naučit se vzdávat všeho a všech ve své finální podobě dokonalosti, ke které směřujeme úplně všichni. Toto je právě ironie našeho zápasu o vlastnění všeho možného kolem sebe. Nejen, že je to nemožné, ale přináší nám to bolest, které se snažíme podvědomě vlastněním uniknout.

Jen si vezměte příklad ze života, často tak typický. Stává se nám ve vztazích. Nezřídka, když lidé najednou cítí, že svého partnera ztrácejí, uvědomují si, že ho milují. Potom na něm lpí ještě víc. Ale čím víc ho svírají, tím víc jim ten druhý uniká a tím zranitelnější je jejich vztah.

Často chceme štěstí, ale způsob, jakým o ně usilujeme, nám přináší jen zármutek. Ptáme se sami sebe: Jak bychom mohli mít z něčeho potěšení, kdybychom to nevlastnili? Jak často si pleteme lpění s láskou! I když jde o dobrý vztah, zkazí lásku lpění se svou nejistotou.

Jak tedy můžeme pracovat se svou nejistotou a lpěním? Jen tím, že si uvědomíme jeho netrvalou povahu. Toto uvědomění nás zvolna vymaní z jeho sevření. Staří moudří mistři říkají, že když se zvolna vymaňujeme ze svého lpění, začne se v nás uvolňovat velký soucit. Lpění odchází a za ním prosvítá slunce našeho pravého soucitného srdce. Potom začínáme ve svém nejhlubším nitru vychutnávat pravdu slov Williama Blakea:

Kdo radost k sobě svazuje,

ten život křídel zbavuje.

Kdo dá však sbohem radosti,

zří východ slunce Věčnosti.

Nakonec něco podobného jsem zmiňovala v článku o polaritách. Vzdávat se je cestou ke skutečné svobodě. A naopak, čím více si budeme o těchto věcech povídat a uvědomovat si je, tím zdravější, radostnější a šťastnější se začneme cítit.